Charakteristika inscenácie
Príbeh politického činiteľa, ktorý demaskuje podstatu svojho celoživotného úspechu: AKO SI UDRŽAŤ MOC. Ako byť najväčším chlebodarcom a zároveň martýrom zbožňovaným svojím ľudom a pritom si všetko nechať pre seba. Hra súčasného českého dramatika so slovenskými hercami kombinuje činohru a bábkové divadlo do interaktívnej tragikomédie so suchým anglickým humorom, ale aj šťavnatými čuchovými vnemami.
O autorovi
Autor, známy pod skratkou S.d.Ch. (vlastným menom Miloslav Vojtíšek, dvojnásobný víťaz súťaže o Cenu Alfréda Radoka za najlepšiu pôvodnú českú a slovenskú hru), dal svojej Poslednej husičke, hre z roku 2014, motto: „dramatické gastropolitikum vytvořené jak na počest pětadvacátého výročí Sametové revoluce, tak na počest šestašedesátého výročí Vítězného února“. Nejde ani tak o tie dve dejinné udalosti, ako o kariéru politika, ktorý je „přes tři režimy ve vrcholné funkci“. Doktorovi, ktorý sa márne stará o jeho zdravie a nechápe, ako je možné, že tento činiteľ je tridsať rokov na výslní, keď by mal byť tridsať rokov v base, poskytne detailnú inštruktáž, ako na to. Ako dokonalý manipulátor nestráca priazeň ľudí, napriek tomu, že ich neustále vyjedá a súčasne z nich robí bláznov. Je to síce lump, ale sympatický. Fascinuje nielen hlupákov, ktorí sadajú na lep jeho lžiam, ale fascinuje aj divákov, keď im zjavuje celú pravdu. Hra vznikla na objednávku časopisu Svět a divadlo a v roku 2015 sa zúčastnila medzinárodnej súťaže o Cenu Ferdinanda Vaňka. V Čechách bola prvýkrát uvedená ako scénický náčrt v Dejvickom divadle (Praha) v hlavnej úlohe s Ivanom Trojanom.
„To vám zašmakuje.“ – hovorí sa v Poslednej husičke. Publikum môžeme uistiť, že je to pravda.
Autorský tím
Autor: S.d.Ch.
Preklad: Ján Fakla
Dramaturgia: Jana Mikitková
Scénografia a bábky: Barbora Hubená
Účinkujú: Eugen Libezňuk, Vladimír Zboroň, Mária Benkovská, Martin Kollár
Réžia: Karel Král
Premiéra:
28. február 2018 o 19:00 – Škola Ludus – BlackBox, Bratislava
3. marec 2018 o 18.00 – Ringbürgerova pivnica, Kremnica
Inscenáciu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.
Za to, že jsem mohl inscenovat Poslední husičku na Slovensku, vděčím autorovi, podle mého soudu nejlepšímu současnému českému dramatikovi, neboť hru tak pěkně napsal, že ji Ján a Jana chtěli ukázat svým divákům. Myslel jsem, že hru znám, vím, jak bude na scéně působit, zkoušení mě však vyvedlo z omylu. První překvapení se týkalo „přenosu“ hry, kterou jsem měl za vysloveně českou, do slovenského prostředí. Kupodivu stačilo málo a divák má dojem, že jde o hru slovenskou a velmi aktuální. Velkou roli v tom hraje fakt, že Eugen Libezňuk, představitel Politického činitele, je panslovanský duch, zosobňující oblast až po… on by řekl asi po Krym, ale z našeho pohledu až po Ural. Místo chladného, cynického intelektuála, kterým byl v Praze Ivan Trojan, se zde objevuje žoviální mužský, ne nepodobný Vladimíru Mečiarovi, jen o poznání sympatičtější. I když je nám v jeho blízkosti příjemně, vždyť je tak upřímný a veselý, za krkem můžeme pocítit i mráz, o kterém se říkávalo, že přichází z Kremlu. Teď sice zrovna fouká od Kalábrie, studí to ovšem ošklivě.